Laura ke mně chodí asi třičtvrtě roku na individuály. No, chodí. Tak v polovině případů cvičíme online. Laura je totiž maminka dvou dětí.

Na lekce začala chodit, když její dceři Darje bylo pět měsíců. Darja většinu času jen polehávala, občas se přihlásila o kojení nebo pochování. Teď už po Lauře šplhá jako po proměnlivé prolézačce. Obzvlášť ráda má polohy, při kterých mě malinko mrazí. 😃

Když je některé z dětí nachlazené, přesouváme lekce ze studia do virtuální tělocvičny. Tak dostane i staří syn Ondra šanci si doma užít mama-prolézačku... a Laura větší zátěž. 😉

Proč o tom píšu? Chce to hodně trpělivosti, protože vás v rámci hodiny mnohokrát vyruší, ale s dětmi cvičit můžete, aniž by byly zanedbány jejich potřeby.

Jasně, bylo by super, kdyby všechny maminky mohly mít manžela jako moje klientka Pavla. Pavly manžel si to mohl zařídit tak, aby na tu jednu hodinu týdně jezdil po Modřanech s kočárkem on, zatímco si Pavla u mě rovnala záda. Dokonce jí lekce domluvil.

Ale to se všem maminkám nepoštěstí. A ono to vůbec nevadí. Ba naopak. Věřím, že pokud vytrváte, jednou se k vám děti přidají. A předáte jim tak něco, co většině z nás chybělo: cvičení jako přirozenou součást života.

A budete se cítit líp. Na začátku jsem měla pochyby, jak moc je takové přerušované cvičení s permanentním zaměřením pozornosti na děti prospěšné. Ale Laura se i tak lepší. Jak z mého pohledu zvenčí, tak ze svého pocitového pohledu zevnitř.

Takže maminky, nedejte se a cvičte! 🙂

Ať už vás u toho vaše děti doprovodí nebo ne, dostanou od vás do výbavy něco naprosto zásadního: vaše rovné tělo jako vzor. A že se děti umí opičit. 😉