Tohle na mě dnes ráno vykouklo a spustilo lavinu vzpomínek:

Před nějakými dvaceti (?) lety jsem se naučila v Józe v denním životě sestavu Khátú Pranám, kterou dodnes zakončuji své každodenní protažení - i když s modifikacemi.

Pamatuji si doteď svého prvního lektora - kulatý, usměvavý obličej, klidný, vyrovnaný projev. Výborný výběr pro seznámení s jógou.

Z těchto lekcí mi zůstalo mnoho silných dojmů, které přežily zub času:

Velký důraz na respekt těla takového, jaké přišlo, bez modifikací ... už tehdy jsem byla rozhodnutá si nechat propíchnout nos a plánovala tetování. 😃

Velké přesvědčení o špatnosti jezení masa ... ač následně jsem maso z jiných důvodu jíst přestala, tak tehdy jsem po lekci často chodila na Míráku do stánku na párek v rohlíku. 😃

Různé půsty, které jsem pak deset (?) let držela, než jsem z nich začala mít migrény a musela se jich vzdát. Jelikož to byl časem jen jeden z triků, jak „se mít pod kontrolou“, je dobře, že musel jít.

Neskutečné bolesti v pozici blaženosti při relaxaci, kvůli kterým jsem z lekce i utekla s pláčem. Moje tělo tehdy fungovalo za permanentního potlačování bolestí a při uvolnění se všechna ta bolest drala na povrch. Dvacet let je dlouhá doba. Dnes si na józe klidně poležím a nic mě nebolí. 🙂

Tahák.